Disperzná farba - čo to znamená?

Disperzní barvy jsou barvy pojené vodnou disperzí syntetického polymeru. Od doby svého zavedení v 70. a 80. letech minulého století prošly rozsáhlým vývojem a v současnosti, kdy jsou formulovány zejména jako akrylátové nátěrové hmoty s vysokou objemovou koncentrací pigmentu, se již zbavily svých původních "nectností" _ nepřijatelného lesku a poměrně špatné paropropustnosti. Pro svoji dobrou povětrnostní stabilitu, možnost pestrého vybarvování, snadné a bezproblémové zpracování a příznivou cenu jsou tyto barvy velmi oblíbené. Jsou typem barev, který na trhu fasádních nátěrových hmot dominuje.

Disperzi si pro jednoduchost představme jako soustavu velmi drobných (mikroskopických) částeček lepkavého polymeru _ "žvýkaček" _ rozptýlených ve vodě se saponátem. Jestliže se voda z disperze odpařuje, disperze "houstne". Částečky polymeru se k sobě přibližují, až se navzájem slepí. Z nánosu disperze tak vznikne slitý film, který váže pigmenty, plniva a další složky barvy.

Podobně, jako je tomu u žvýkačky, jsou i částice polymeru v disperzi lepivé jen "za tepla". Víme, že za chladu žvýkačka tuhne a křehne. Nejnižší teplota, při které se z nánosu disperze po odparu vody ještě vytvoří slitý film, se nazývá minimální filmotvorná teplota (MFT). Při zasychání disperze pod touto teplotou z ní vzniká jen "prášek" bez pojivých schopností _ jako kdyby vyschnul písek. MFT je pro každou disperzi charakteristická. Pro výrobu fasádních nátěrových hmot se většinou užívají disperze s MFT do 5 °C.

Další veličina, na jejíž hodnotě závisí vlastnosti nátěrových hmot s filmotvorným pojivem, je objemová koncentrace pigmentu (OKP). OKP zprostředkuje představu, jaký je obsah pigmentů a plniv v zaschlém nátěru v poměru k obsahu pojiva. Je-li pojiva hodně (nízká OKP), pigment v něm "plave" a nátěr vytvoří uzavřený povlak, jehož vlastnosti jsou dány především vlastnostmi pojiva. Takové bývaly latexové nátěry ze 70. let minulého století _ lesklé, "gumové" a neprodyšné. Je-li pojiva málo (vysoká OKP), částice pigmentu jsou k sobě pojeny jen na místech, kde se navzájem dotýkají. Takový nátěr je mikroporézní, a proto prodyšný a matný. Dobře tak vyhovuje většině technických i estetických požadavků na fasádní barvy. Tento vývoj byl umožněn rozvojem výroby akrylových a styren-akrylových disperzí, které z oblasti fasádních nátěrů vytlačily méně vhodná pojiva na bázi polyvinylacetátu.

Nátěr disperzní fasádní barvou je hydrofobní a poměrně málo nasákavý vodou. Vodood­pudivost se ale projeví teprve po "opršení" nátěru: Při zasychání ná­těru se z disperzního prostředí odpařila voda, ale tenzidový systém _ "saponáty" _ v něm zůstal. Dokud se z nátěru nevyplaví, je nátěr vodou smáčen.

Soudobé disperzní fasádní barvy vynikají oproti vápenným a silikátovým barvám šíří palety odstínů, do kterých mohou být vybarveny. Jejich pojivo totiž snadno váže i velké množství mikronizovaných minerálních pigmentů či jemných organických pigmentů. Světlostálost odstínu přitom již není negativně ovlivňována žloutnutím pojiva jako v minulosti. Akryláty mají vynikající odolnost k namáhání světelným i UV zářením. Rovněž jejich hydrolytická stálost je velmi dobrá. Souhrn těchto vlastností je předpokladem jejich dobré stability povětrnostní.
Zpracování disperzních barev
Pokud jsou disperzní fasádní barvy správně zpracovány a užity k účelům, pro něž byly určeny, může se o nich hovořit jen v superlativech. Jejich renomé však poškozují chybné aplikace. (Jsou známy případy, kdy jimi byla natřena nejen fasáda, ale i okapní svody atp. _ prý "aby byly stejnobarevné".) Jak disperzní barvy správně zpracovat a jakých chyb se vyvarovat, uvádějí následující odstavce.

Disperzní barvy lze zpracovávat jen při teplotách ovzduší a podkladu bezpečně vyšších, než je MFT disperze v nich použité. Prakticky to bývá při teplotách nad +5 °C. Horní teplotní mez zpracovatelnosti, není-li výrobcem uvedena, bývá 30 °C. Na sluncem rozpálené fasádě se v žádném případě pracovat nesmí.

Disperzní barvy se mohou nanášet štětkou, válečkem i stříkáním. Nános se většinou provádí ve dvou vrstvách jako základní a krycí. Pro základ bývá barva mírně ředěna vodou. Egálnosti vybarvení krycího nátěru (aby byl bez "kocourů") se dosahuje snadno a s napojováním práce na zaschlý nátěr nebývají problémy.

Disperzní fasádní barvy nejsou nijak zvlášť náročné ani na přípravu podkladu. Většinou postačuje prověřit, zda podklad není mastný nebo zasolený, a pak jej očistit od prachu, event. uvolňujícího se písku. Disperzní barvy se mohou aplikovat na jakoukoli soudržnou, suchou a vyzrálou omítku (vápennou, vápenocementovou, cementovou, sádrovou) i na beton a jiné minerální podklady nebo na starší soudržné nátěry vápenné, silikátové či disperzní.

Význam soudržnosti podkladu je nasnadě. Jedná se obecný nárok na podklad pod jakoukoli nátěrovou hmotu. Je-li omítka zvětralá, musí se buďto odstranit, nebo zpevnit penetrací. Vhodný přípravek doporučí výrobce nátěrové hmoty. (Obecně je prospěšné penetrovat každý podklad, zejména pokud jde o vyspravovanou omítku. Výjimku tvoří staré, ale zachovalé disperzní nátěry, kde je penetrace zbytečná.)

Suchý musí být podklad z následujícího důvodu: I když současné disperzní barvy mají dobrou paropropustnost, prodyšnost stěny přesto omezí a odpar vlhkosti, byť stavebně-technologické, zpomalí. Hrozilo by, že zdivo do zimy nestihne dostatečně vyschnout. Každá vlhkost uzavřená ve stavební konstrukci je přitom potenciálním zdrojem mrazových škod a původcem mobilizace vodorozpustných solí. Po první zimě by mohlo dojít k odtržení nátěru od podkladu.

V extrémním případě nanášení disperzní barvy na vysloveně mokrý podklad by nátěr ani nebyl schopen dobře zaschnout a k podkladu by nepřilnul. Od podkladu by se snadno odděloval např. tlakem vodních par vznikajících v jeho podloží při oslunění fasády (zpuchýřování nátěru).

Ani požadavek na vyzrálost podkladu není samoúčelný. V případě vápenné omítky může disperzní nátěr zbrzdit její karbonataci a tím i zpomalit vývoj její pevnosti. Následkem toho by mohlo po čase dojít k rozdrobení až zpráškování této omítky. Při dozrávání omítek ostatně může docházet k objemovým změnám, vedoucím ke vzniku prasklin. Na to je nutno pamatovat zejména v případech vysprávek, kdy je obtížné dodržet nízkou tloušťku jednotlivé vrstvy omítky. Šířící se praskliny v podkladu běžná disperzní barva neskryje a praskne také. Prasklinami v nátěru může do podkladu pronikat voda, a k jakým škodám to může vést, je jasné.

Bylo zmíněno, že disperzní barvou lze přetírat starší disperzní nátěry. Pokud jsou tyto nátěry soudržné (a očištěné), nový nátěr k nim dobře přilne _ k jejich povrchu se "přilepí". V praxi se, bohužel, často vyskytuje pochybení, kdy starší disperzní nátěr je pro "zlepšení přídržnosti" nového nátěru pačokován řídkým vápenným štukem. Tenká vrstva pačoku uschne dříve, než stačí zkarbonatovat, a s disperzním nátěrem se ostatně ani neváže. Je jisté, že tento pačok zpráškuje a bude působit jako separační vrstva, která vzájemnou přídržnost obou disperzních nátěrů zhorší. A je-li argumentováno, že pačokování je nutné pro sjednocení struktury různě vyspravovaného podkladu? Pak nezbývá než dodat, že na trhu jsou pro tento účel k dispozici zušlechtěné stěrkové malty, základové nátěry i krycí barvy obsahující plnivo hrubšího zrna, stejně jako ušlechtilé, ve hmotě probarvené disperzní omítky se zrnem od 1 mm až do cca 5 mm.
Rozpouštědlové barvy
Rozpouštědlové barvy jsou nátěrové hmoty, jejichž pojivem je roztok organické pryskyřice ve vhodném rozpouštědle. Tyto barvy zasychají odparem tohoto rozpouštědla (podobně jako např. nitrocelulózové laky), někdy v kombinaci se síťovací reakcí pojiva působením vzdušného kyslíku (jako syntetické emaily).

Na trhu fasádních nátěrových hmot se rozpouštědlové barvy vyskytují jen v omezeném množství, protože při jejich vysychání se do ovzduší uvolňuje značné množství rozpouštědel, která jsou zdraví škodlivá. K hygienickým a ekologickým důvodům hovořícím proti jejich širšímu uplatnění přistupuje ještě otázka ekonomická: cena rozpouštědel, resp. ředidel, není zanedbatelnou částkou. Jejich použití dále ztěžuje i skutečnost, že podklad, na nějž jsou aplikovány, musí být zcela suchý. V opačném případě by adheze nátěru k podkladu byla špatná a nátěr by byl zakalený: rozpouštědlové barvy jsou s vodou nemísitelné!

Snad jedinou výhodou rozpouštědlových fasádních barev je jejich schopnost bezpečně vytvořit kvalitní film i za relativně nízkých teplot (okolo +5 °C), které jsou pro disperzní barvy na hranici jejich použitelnosti.

Toť vsjo.

Lipt

těchto barev je více druhů viz zde biopol.cz/...

V dnešní době se disperze pryskyřic používá nejen při výrobě barev ale i transparentních nátěrů - laků.Dokonce jsou tyto disperze používány i v oblasti autoemailů.Také polymery,které lze vyrobit jako vodní disperze,jdou dnes do desítky.

JABRAKA